Pro sezonu 1964 postavil ing. Gajdoš nové modernější vozy. Vznikly za přispění zaměstnanců Tatry podobně jako Delfín 1. Nový Delfín byl velmi nízký a štíhlý, patrně nejštíhlejší nejnižší ze všech vozů F 3 a nejen u nás. Jezdec v něm napůl ležel. Pod koleny měl palivovou nádrž. Další palivová nádrž a olejová nádrž byly pod opěradlem sedadla. Chladící kapalina a olej proudily trubkami rámu v těsné blízkosti jezdcových ramen. Přední zavěšení lichoběžníkové s pružicími jednotkami skrytými. Jezdec měl nohy prostrčeny mezi pružinami k pedálům. Aby se jezdec do vozu dostal, byl volant sundavací a pro větší pohodlí byl horní díl karoserie odklopný. Motor Škoda 1000 MB. Horizontální karburátor Weber. Podle předpisů byla do sání zařazena clona o průměru 26 mm, která omezovala dosažený výkon. Převodovka, kola, brzdy, zůstaly stejné jako na Delfínu 1. Pneumatiky se postupně modernizovaly a rozšiřovaly. Původní Dunlop R5 byly nahrazeny novými R6. Výkon motoru se v podmínkách stavby vozu Delfín neměřil. Porovnáním s výkony továrních vozu Škoda lze usuzovat, že byl výkon motoru kolem 80 k. Dalším vývojem motoru dosáhl Onřdejík výkonu kolem 100 k. Maximální rychlost přesahovala 200 km/h. Výkon byl zcela srovnatelný z továrními vozy Škoda. Nedostatkem byla nízká spolehlivost jako důsledek nedostatečného zázemí a odzkoušenosti.
V. Ondřejík dostal tento vůz v r. 1966, když ing. Gajdoš postavil nový ale identický vůz. Postupně na něm prováděl řadu změn a zlepšení. Např. horizontální karburátor byl nahrazen spádovým, změnilo plnící a výfukové potrubí. Dnes vůz vlastní bratr ing. V. Ondřejíka, Tomáš.