Nejprve cyklista, po skončení 2. světové války úspěšný silniční závodník. Mistr republiky ve tř. 175 ccm 1955, 1961-62 (ČZ), vítěz deseti závodů MR. Šestý v Tourist Trophy 1956 (ČZ 125, vítěz mezinárodního závodu v Talinu 1958 (ČZ 125), vítěz VC Československa 1955 (ČZ 125) a řady dalších významných závodů, mj. čtyřikrát v mezinárodním závodě v Hořicích. Po skončení závodní činnosti mimořádné výsledky v mezinárodních závodech veteránů.Začal jen tak z hecu při jízdě veteránů v Holicích, ale když zjistil že mu to pořád ještě jede, závodil a závodí do dnes. Později si pořídil půllitr Eso, který se stal jeho velkou láskou. Mistrovství Německa 1998 2.místo.V roce 1999startoval dvakrát v Hořicích, dále startoval v Č.Budějovicích, ve Dv.Králové, na francouském autodromu Monthléry, na německém Nürburgingu, v Ingolstadtu, na Schotterihgu, Hockenheimu, v Brně a v Branné. Na VC ČSR v Brně měl pád a zlomil si levé zápěstí. Ale na závěr sezony v Branné již byl opět v pořádku a v pohodě. V mistrovství Německa obsadil 15. místo z 55 klasifikovaných.

Tovární jezdec automobilky TATRA jezdil s úspěchem závody na okruzích, nejlepších výsledků však dosáhl v rallye na vozech Tatra 603. V maratónu de la Rouse 1963 15.v celkové klasifikaci a 1. v objemové třídě do 2 500 cm, 1964 vítěz objemové třídy do 2 500 cm (se Z. Čechmánkem), 1965 4. kategorii GT (se Z. Čechmánkem), 1966 3. v celkové klasifikaci a 1. v objemové třídě do 2 500 ccm (se B. Stiborem), 1967 4. v celkové klasifikaci (se S. Hajdůškem a A. Veřmiřovským). Absolutní vítěz Rallye Vltava (se Z. Raškou) 1962, 3. 1964, 5. 1965, 2. Rallye za mír a přátelství 1961 (se Z. Raškou). Vítěz objemové třídy v Alpské jízdě 1959. osmý v absolutním pořadí Raidu Polského 1960. Mistr republiky v Rallye 1962 v objemové třídě nad 1 600 ccm (se Z. Raškou). A. Marka z Drholce n. L. dnes Lubinou, si bez automobilu Tatra nedovedl nikdo představit. Ve čtrnácti nastoupil do závodu Tatra Kopřivnice, jako pomocný dělník a po osvobození přešel do oddělení správkárny, po absolvování zkráceného učňovského kurzu byl přeřazen do nově založeného pokusného oddělení jako automechanik. Podílel se na stavbě prototypu T1-107, později tatraplán. Po návratu z armády byl určen jako mechanik na dvanáctihodinový závod do Brna, a jako mechanik působil čtyři roky. První soutěž absolvoval jako spolujezdec s Kopečným v roce 1953. S monoposty závodil od roku 1950 po boku Pavelky a Veřmiřovského. V roce 1957 byl postaven vůz Junior tř. 750 ccm, jel sním jediný závod v Přerově a skončil druhý. Po skončení éry monopostů se Tatra zaměřila na soutěže, jako „Soutěž Praha“ na níž navazovala legendární Rallye Vltava. S p. Čechmánkem získali Pohár světa motorů a byli naší nejúspěšnější posádkou. Taky absolvovali mnoho mezinárodních soutěží, jako Rakouská alpská jízda, Rallye Weisbaden, Rallye Wartburg a mnoho dalších. Jedinečnou kapitolou úspěchů Tater je účast na Marathonu de la Rouse s vozy T2-603 v úpravě Gran turismo a spolu se závodníky Veřmiřovským, Hajdůškem, Čechmánkem, Chovancem, Stiborem, Kysučanem, Randýskem a mechaniky byli velmi úspěšní a zapsali se do kroniky marathonu.

V automobilové rallye startoval s vozy Renault 4, Saab 850, Škoda a Renault Gordini (s tím mistrovství republiky ve třídě A2 1600 ccm v. r. 1969). Úspěchy v závodech do vrchu a na okruzích v cestovních vozech (1969 s Italy Facettim a Pintou 3. v divizi 2 ME) i monopostech F Škoda a Eastrer . Mistr republiky na okruzích 1971 v cestovních vozech (Alfa Romeo) a ve F Škoda. 1981 mistr v závodech do vrchu ve Formuli Master (MTX).Do automobilového sportu vstoupil v roce 1957 ale úplně první začátky si odbyl na motocyklu Manet 90. Pak následovaly Spartak, Octávia, Octávia Touring Sport Super, v roce 1966 Saab Monte Carlo, o dva roky poyději Renault Gordini, v létech 1969 až 1971 Alfa Romeo GTA Junior V úpravě Autodelta. Od roku 1973 pak jezdil ve formuli Škoda a Easter.Jezdil až do svých dvaapadesáti let. V roce 1976 utrpěl na Sachsenringu v závodě formule Easter těžké zranění. Rok na to seděl opět v kokpitu formule.Od roku 1984 se stal vedoucím československého týmu v závodech Poháru míru a přátelství na okruzích.

Tovární jezdec AZNP Mladá Boleslav v rallye a na okruzích s vozy Škoda. Ve Viking r. 1955 člen vítězného týmu Škoda, v Marathonu de la route 1955 10. v abs. pořadí s V. Čížkovským, tři starty v Rallye Monte Carlo (1957 8. v objemové třídě do 1100 ccm a vítěz jízdy zručnosti). Šest startů v Alpské jízdě a Tulipanové Rallye (člen vítězného týmu ve vozech Škoda, 1957). Třetí v Rallye za mír a přátelství 1960 (s O. Horsákem), člen vítězného čs. Týmu 1962. Třetí v závodech do vrchu v Bejrútu při Tour d´Europe 1960. Čs. Nistr v rallye 1966 ve sk. A 1 do 1000 ccm (s J.Čechem). a 1969 ve sk. A 2 do 1150 ccm (s O. Horsákem). Čs. Mistr v závodech na okruzích v obj. tř. 2000 ccm 1955.
Významná postava v plejádě jezdců Škodovky, zasloužilý mistr sportu. Poprvé to skusil v Liberci v roce 1949. Měli tenkrát tři typy závoďáků . Hliníkový roadster s motorem z tudora s kompresorem se kterým jezdil V. Bobek, obyčejného tudora s kompresorem se kterým jezdil Netušil a obyčejným tudorem jezdil Fousek. Fousek startoval v několika stech závodech i soutěžích, vždy v barvách Škodovky. Téměř stopadesátkrát stál na stupních vítězů. Nejraději jezdil s formulí 3. Rokem 1970 končila platnost „litrové“ F 3, Miroslav Fousek 3. místem v Olomouci a 7. místem v závodě Poháru Míru a Přátelství na Těrlické přehradě ukončil svoji dlouhou a úspěšnou kariéru. V roce 1971 pak slavnostně předal svůj vůz Škoda F 3 do sbírek Národního Technického Muzea v Praze.

Nejúspěšnější automobilový jezdec na okruzích a v rallye do poloviny 70.let. Na okruzích závodil s vozy Střela, Melkus, Lotus (F3), v soutěžích Škoda Octavia, Renault 8 Gordini, Renault Alpine. Vítěz poháru socialistických zemí F3 na brněnském okruhu 1967, mistr republiky 1959 (Střela-BMW), 1965 (Melkus), 1967-71 (Lotus). V soutěžích vítěz Rallye Tatry 1971 (Renault 8 Gordini), 1974 a 1976 (Renault Alpine), Rallye Vltava (sočast ME jezdců)1972 (Renault Alpine), Barum Rallye r.1972-73 a 1975(Renault Alpine), Rallye Škoda 1974- 75 (Renault Alpine). Desátý (s V.Bobkem st.)v Tour d’Europe 1960 (Škoda Octavia Super). Mistr republiky v rallye 1959 (Škoda Octavia), 1965 (Renault), 1967-68 (Renault 8 Gordini),1969-73 (Renault Alpine). Nejčastější spolujezdec V.Raiger a S.Minařík.A nesmíme zapomenout na jeho přítele Sašu Klímu, který pečlivou přípravou vozů a obětavým doprovodem přispěl ke vynikajicím výsledkům.

Začal s motocyklem, ale často padal, tak přešel na motokáry, kde byl velmi úspěšný. Od roku 1961 jezdil s opravdovými auty. Z éry kdy jezdil jako soukromník, si cenil vítězství nad zdejšími Lotusy a Melkusy. V roce 1970 zvítězil v Poháru ZST na Lotusu F 3. Největších úspěchů dosáhl za volanty závodních vozů F3 Lotus a Delfín. 1969 6. ve VC Brna. 1970 vítěz Ceny ČSR, mezinárodním závodě ve Schleizu (NDR) a PMP ve F3. Později závodil s vozy Škoda 130 a upravoval motory pro závodní vozy (firma AVON). Zahynul při mezinárodním závodu na okruhu Sachsenring v NDR v roce 1977.
Ing. Vladislav Ondřejík byl mimořádným talentem, jak jezdec tak technický. Od dětství se pohyboval v garáži svého otce, který jej naučil všem praktickým věcem. V zázemí otcovy garáže mu umožnilo stavbu a vývoj všech jeho závodních strojů v počátcích jeho závodní kariéry. Technickou praxi v garáži rozšířil o vzdělání na střední průmyslové škole v Kopřivnici a strojní fakultě ČVUT v Praze. Na rozdíl od většiny úspěšných závodníků, si sám své stroje zkonstruoval a vyrobil. Měl úžasný cit pro materiál, správné dimenzování, byl mimořádně zručný. Po jezdecké strance dokázal být velmi klidný, nenechal se strhnout k divokostem. Tempo své jízdy uměl pružně přizpůsobit potřebě, když bylo potřeba šetřit stroj, šetřil, když bylo potřeba nasadit ostré tempo, nikdo mu nestačil. Za deště projevoval nejvíce své umění, v takových podmínkách deklasoval své soupeře. Jeho talent a cit se projevoval také tím, že byl schopen okamžitě bez tréninku zajet velmi kvalitně čímkoliv. Pro získání licence na okruhové závody automobilů bylo nutné absolvovat tak zvanou nováčkovskou jízdu. Ze zapůjčeným Delfínem F3 od ing. Gajdoše, ačkoli v autě nikdy neseděl, kroužil bez problémů za J. Bobkem - zaváděcím jezdcem nováčkovské jízdy. Cesta za úspěchem však byla trnitá. Velké uplatnění nových neověřených řešení a dramatického zvýšení výkonu vedlo k řadě poruch a odpadnutí.
Začínal motocyklovými soutěžemi, jak to bylo nutné pro získání licence na okruhové závody, na Pionýru 50 ccm. Krátce se pokusil o silniční okruhy motocyklů ve třídě do 125 ccm na doma připravené ČZ 125. V roce 1960 se u nás začaly objevovat motokáry. Postavil jednu s motorem ČZ 125 C a zúčastnil se prvního závodu motokár na Moravě. Na jedné motokáře jezdili dva, s přítelem Petrem Skalkou.
Oba postoupili do finále. Účast ve finálové jízdě si vylosoval Petr. V následujícím období se zúčastňoval řady závodů motokár vesměs na Moravě a většinou s převahou vítězil.
Od r. 1961 do 1967 studoval strojní fakultu ČVUT v Praze. Jeho cílem byla tehdy nová formule Junior, později změněná na Formule 3. Jako studenti 2. ročníku spolu s p. ing. Bohumilem Fialou nakreslili vůz F 3 a pokoušeli se přesvědčit vedení katedry automobilů, aby jim bylo umožněno tento vůz postavit. Návrh F 3 používal motor Tatra 4 válec odvozený od T 603 a vyznačoval se velmi progresivními prvky, jako skryté pérování a pololežicí poloha jezdce, kterou přišel později Lotus 25. Návrh se na škole bohužel nesetkal s podporou. Ing. Gajdoš v té době v Kopřivnici postavil nový vůz F 3 Delfín s motorem Škoda. Organizace Svazarmu hledala jezdce pro starý vůz Delfín s motorem Tatra a rozhodla se pro Láďu. Po usilovné práci mohl na jaře 1964 vyjet na start závodů Formule 3.
Pro sezónu 1966 postavil ing. Gajdoš další vůz Delfín s motorem Škoda a Láďa získal jeho bývalý Delfín s motorem Škoda, bohužel havarovaný - převrátil se na něj náklaďák s pískem. Znovu mnoho práce. Ačkoli byl skládán ze zcela sériových dílů použitých z havarovaných nebo reklamovaných motorů, byl Delfín v rukou Láďi zcela rovnocenným soupeřem továrních vozů Škoda. S tímto vozem absolvoval sezóny 1966 a 1967. Po nástupu na vojnu v r. 1967 pokračoval v závodění díky mjr. Cejnarovi, který tehdy jezdil s jedním ze dvou nových Lotusů F 3, zakoupených ÚAMK. S druhým jezdil Vlad. Hubáček v Dukle Praha.Pro sezónu 1968 vestavěl Láďa do Delfína motor Ford, stejný základ jako v Lotusu. V průběhu sezóny havaroval mjr. Cejnar v Piešťanech a vzhledejme zraněním která utrpěl se do Lotusu už nevrátil. V zimě mu plk. Mošna z Pražské Dukly nabídl vůz Lotus po mjr. Cejnárovi. Nabídku přijal, přešel do Dukly a havarovaný Cejnarův vůz opravil. V té době neměly oba Lotusy v Československu a ani v Lidově demokratických státech rovnocennou konkurenci. Jedinými soupeři si byli s V. Hubáčkem. Při domácích závodech se snažili o týmovou režii, aby nedocházelo k nesmyslným soubojům uvnitř týmu, jednou vyhraješ ty po druhé já. Nicméně jakási poťouchlost a nedodržení týmové režie vyústilo v havárii ve Štramberku, která uzavřela jak kapitolu F 3 u nás tak pořádaní závodů na Štramberském okruhu. Láďa se stal mistrem Lidově demokratických států a Hubáček mistrem ČSSR. Havarovaný Lotus skončil v Dukle Praha a Láďa po uzdravení přijal nabídku hospodářského zařízení v svazarmu v Gottwaldově.
V té době se začal věnovat okruhovým závodům plechových aut. Ve třídě A2 do 1150 ccm jezdil s Renaultem 8, který používal jako rodinný automobil. Přesto byl velmi zdatným soupeřem i továrním vozům Škoda. Později si postavil tehdy velmi úspěšný vůz A 2 do 1300 ccm. Mimochodem předtím byl dodavatelem motorů pro tyto vozy pro řadu předních závodníků. Přestěhoval se do Prahy a nastoupil do pražské konstrukce Tatry Kopřivnice. Pokračoval v závodění se Škodou 130, a platil za jednoho nejrychlejších v tehdejší slavné gardě, Vojtěch, Enge, Tomášek, Bervid. Bohužel v době kdy se pro něj začalo blýskat na lepší časy, přišla tragedie na okruhu Sachsenring v Německu.
Pro časovou tíseň byl závod odstartován do hustého deště, který se během prvního kola změnil v průtrž mračen. Láďa odstartoval jako první, ale v záplavách vody nemínil riskovat a nechal se předjet Z. Vojtěchem. To se mu stalo patrně osudným. V takových podmínkách není z vozu nic vidět, jen vodní stěnu vytvářenou vozem před vámi. Z boční ulice se na jednom místě trati valil proud vody, na němž uklouzli všichni vedoucí jezdci, shodou okolností 5 Čechů. Nejhůře dopadl Láďa, jehož vůz narazil bokem na silný betonový sloup nějž předním jedoucí Vojtěch strhl slaměnou bariéru. Škoda 130 se přetrhla napůl. Na následky zranění Láďa zemřel v nemocnici. Bylo to 7.7.1977. Výňatek ze životopisu Vladislava Ondřejíka napsaného jeho přítelem Bohumilem Fialou.